Na cestě za Křesťanskými sbory do Etiopie (část druhá)

(část první zde)
Ahoj, já jsem Filip a na přelomu srpna a září 2024 jsem se společně s Liborem Osouchem vydal na netradiční cestu do Etiopie. Naše sbory tam totiž podporují místní misionáře. Jak to tam ale ve skutečnosti vypadá? Kolik lidí je v místních sborech? A jak rozdílná je africká kultura? To jsme se vydali zjistit a společně s vámi se o to jdu podělit v této již druhé části o cestě za křesťanskými sbory do Etiopie.

Bylo asi šest hodin ráno a my jsme vyšli z letiště. Začínalo svítat, na obloze byly krásné červánky a z dáli jsme slyšeli z mešit svolávání k modlitbám. Aspoň jsem si v té době ještě myslel, že to bylo z mešit. Každopádně nyní přišla ta chvíle, kdy se máme potkat s Mulugetou. Přemýšleli jsme, jestli už je tady a někde na nás čeká. Ale nevěděli jsme, jak vypadá. Nakonec nás napadlo, že bychom mu mohli napsat. Po chvíli nám přišla odpověď, že teprve vyjede, takže jsme čekali dál.

Po několika minutách napsal, že už se konečně blíží. A tak jsme s Liborem vyhlíželi, kde bude. Kolem nás proudila spousta lidí. Kousek od nás čekali další desítky lidí. My jakožto běloši jsme ale byli nepřehlédnutelní. A tak jsme po chvíli vypozorovali, jak někdo z davu mává. Přemýšleli jsme, jestli je to na vůbec nás, ale rozhodli jsme se vydat tím směrem. Vypadá to, že jsme se nakonec našli. A v skutku to tak bylo. Odteď jsme jim byli plně odevzdaní, protože jsme neznali jejich kulturu, město ani jazyk. Bylo tedy čistě na nich, kam nás teď odvezou. K našemu uspokojení to byla právě snídaně, kam jsme vydali.

Po cestě jsme se dozvěděli, že prý minule čekali na nějaké Američany, kteří kvůli kontrole museli na letišti strávit několik hodin čekáním. Proto nechtěli předčasně vyjíždět, aby na nás případně nemuseli půl dne čekat. Mulugeta nepřijel sám, ale přišel nás uvítat i Dava, který taktéž pracuje v kanceláři místních sborů.

První kontakt s Afrikou

Jakmile jsme dojeli do kavárny na snídani, čekalo mě další překvapení. Vůbec jsem netušil, co tady v Etiopii jí a jak vypadá jejich strava. Vstoupili jsme tedy dovnitř. Působilo to na mě příjemně evropským stylem. A dokonce zde měli jídla na evropský způsob. Já jsem si tedy dal lívance a Libor omeletu. Zatím jsme totiž nenašli odvahu pokoušet naše žaludky místní stravou. No a v zemi kávy samozřejmě šálek tohoto nápoje nesměl k jídlu chybět.

Po snídani jsme se konečně vydali na místo určení, do sborové budovy. Pro mě vlastně celou dobu, kdy jsme různě popojížděli Etiopií, bylo zajímavé sledovat z okna auta zdejší způsob života. Neustále se objevovalo něco, co mě dokázalo překvapit. Každopádně nyní jsme projížděli krásnou a moderní částí města. Všude byla světýlka, stromy byly obmotané světelným řetězem a trávník u chodníku byl krásně zelený. Postupně jsme také potkávali čím dál více lidí, kteří šli do práce. Viděli jsme také spoustu kaváren, restaurací a obchůdků, které se připravovaly na nový den.

Můj zrak utkvěl na všudypřítomných plechových stěnách. Pro představu to byla asi pětimetrová zeď, která ale ve skutečnosti byla plechem podepřeným zezadu. Aby nepůsobily tak ponuře, byla většina těchto stěn natřena zelenou barvou, aby to tvořilo dojem přírody. Občas byl povrch zkrášlen různými ornamenty nebo siluetami postav, aby to působilo živě. K mému překvapení měly tyto stěny dokonce svůj účel. Jejich cílem bylo oddělovat krásnou čtvrť, kterou jsme projížděli, od nuznějších oblastí, kde lidé jen živořili. Prý se díky tomu daří udržovat ulice více čisté.

Ulice vypadaly opravdu čistě. Dokonce jsem i po ránu zahlédl člověka, který uklízel nepořádek ze silnic a chodníků. Jenže tuto krásnou část města jsme za chvíli opustili. Jestli jsem si nějak představoval část za stěnou, tak jsme se v ní v té chvíli asi nacházeli. Domy zde byly slátané z různých druhů materiálů, chodníky byly zaplavené rozličnými odpadky a silnice působily občas jako překážková dráha mezi výmoly.

Každopádně jsem si myslel, že touto částí jen projíždíme, abychom se dostali někam dál. Za chvíli jsme ale odbočili a zastavili před čtyřpatrovým domem, který do této části nějak neseděl. A co víc, byl obehnaný ostnatým drátem, aby se nikdo nemohl dostat do areálu toho domu. Přemýšlel jsem, proč zastavujeme u nějaké policejní stanice, jestli potřebujeme vystavit nějaké dokumenty, nebo sem jdou někoho pozdravit. Překvapením pro mě bylo, když nám řekli, že si teď máme vzít s sebou všechny věci. Takže toto byla naše cílová stanice.

Nacházeli jsme se u sborového domu, nebo spíše kanceláře, jak tomu přezdívají. Vevnitř se totiž nacházejí kanceláře lidí, kteří tak nějak celkově spravují místní sbory. Ať už se jedná o finanční stránku, nebo jde o uspořádání a organizování církevních pracovníků. Neschází se zde žádný sbor, ale v horním patře mají dvě konferenční místnosti, které dávají k dispozici pro různá setkání. Dokonce zde mají prostor i pro přespání. A samozřejmě i pokoje pro hosty, kde nás s Liborem ubytovali. Pětihvězdičkový hotel to nebyl, ale na přespání to bohatě stačilo.

Po cestě jsme byli unavení, takže jsme šli brzo spát. Jelikož zde zrovna probíhalo nějaké setkání vedoucích mládeže, za dveřmi pokoje jsem slyšel tlumené rozhovory. Ale vyčerpán po celém dni jsem usnul. Ještě před mým budíčkem mě probudilo nějaké ťukání. Neustálé a v pravidelném intervalu. Prvně jsem si myslel, že je někde za dveřmi kuchyň a že klepou řízky na oběd. Když to ale po deseti minutách nepřestalo, vzdal jsem se mé představy řízků na oběd. Nevěděl jsem vlastně, jestli je to za dveřmi, za oknem nebo o dvě patra výš. Zdejší okna a dveře totiž netěsní tak dobře jako naše evropské. Po nějaké době jsem se rozhodl vstát. Když jsem se podíval z okna, uviděl jsem, jak pár metrů od okna staví zeď. Konkrétně dlátem jeden člověk ťukal do cihel.

K našemu překvapení jsme vlastně nebyli jediní běloši, kteří přijeli do Etiopie navštívit místní sbory. Několik prvních dní jsme strávili společně s manželským párem z USA. I když už byli v důchodovém věku, rozhodli se společně na týden přijet do Etiopie, aby zde sloužili. Lary je bývalým profesorem na evangelické univerzitě a jeho manželka Linda bývala učitelkou angličtiny a společně sloužili v Etiopii přesně tak, jak sloužili celý jejich život. Pro mě osobně to bylo velice povzbuzující, že se rozhodli vyjet přes půlku světa, vzhledem k jejich věku.

Kulturní šok

V Etiopii se jí zásadně rukama. Jejich tradičním jídlem je taková trošku kyselejší palačinka, na kterou si dávají různé druhy masa nebo zeleniny. Jednou večer jsme šli k Mulugetovi domů, abychom u něj okusili kus etiopské kultury. K večeři jsme dostali na talíř onu palačinku a na ni něco jako boloňskou omáčku, vařené vajíčko a kuřecí stehno se smaženou zeleninou. Jí se to tak, že si utrhnete kus palačinky a naberete do ní omáčku, k tomu si utrhnete kus masa nebo vajíčka. Naštěstí si před jídlem aspoň umývají ruce. Vždycky za námi přišli s menší nádobou a ze džbánu nám polili ruce vodou. Tím jsme si je opláchli i po jídle, protože všichni mají špinavé ruce od té omáčky.

Co jsem ještě zapomněl zmínit je, že vlastně všechno jejich jídlo je docela ostré. Používají určitě pepř a pálivé papričky, ale kdo ví, co ještě tam přidávají. Dokonce i jejich boloňská omáčka ke špagetám mi jednou připadala tak ostrá, že jsem si myslel, že mi snad vypálí díru v krku. To je ale asi tím, že ostré jídlo moc nemusím. Každopádně v Etiopii nebylo na výběr, tak si člověk musel zvyknout. Já osobně si myslím, že tím ostrým jídlem zabíjí všechny bakterie, které do sebe dostanou, když jí rukama. Naštěstí od nás neočekávali, že sníme všechno, protože ví, že my běloši jsme zvyklí na trošku jiné jídlo. A nemáme na jejich podmínky přizpůsobené zažívaní.

Dalším kulturním šokem byla doprava. Když jsme jezdili po městě, postupně jsme začali poznávat jejich mentalitu. Pravidlo číslo jedna je, že pokud někde vidíte na silnici kousek volného místa, je to prostor pro vás se tam nacpat. Pro mě to byl chaos. Ale kupodivu jsme neviděli žádnou nehodu, což mě překvapilo. U nás totiž striktně dodržujeme pruhy na silnicích. U nich to ale nic neznamená. Tam si každý přejíždí, jak se mu zachce, nebo klidně jezdí po dělicí čáře. Do toho chodci přechází úplně všude, takže musíte brát ohled i na ně. A jediné, co více méně respektují, jsou semafory. Ale i tak to občas byla jen zařízení, která se snaží plnit svůj nemožný úkol, udržet plynulou dopravu v chaosu.

K dopravě patří i dorozumívání. Nechcete přece, aby vám pod kola vběhl osel, takže pořád slyšíte troubení. Když se na okraji silnice objeví nějaké zvíře, další zatroubení. Když čekají moc dlouho v koloně, troubí. Když jde chodec podél silnice, troubí. Když proti nim jede auto, které někoho předjíždí, rozsvítí dálková světla. Když stojí v koloně, otevřou si okýnko, aby prohodili pár slov s člověk ve vedlejším autě. Navíc skoro pokaždé, když jsme v hlavním městě stáli na nějaké křižovatce, přišli za námi lidé, kteří žebrali. Prostě přišli k okýnku, zaťukali a ukazovali, že chtějí peníze na jídlo. Dozvěděli jsme se, že vláda toto žebrání na ulici zakázala. Jenže těmto lidem možná nic jiného nezbývá, nejspíš nemají ani místo ke spaní. Jednou, když jsme šli kousek po ulici, táhlo se za námi nějaké dítě, které ukazovalo, že chce jídlo. A nechtělo se nás vzdát, dokud jsme neodjeli autem.

Co mě dále překvapilo na Etiopii, bylo, že všichni chodili více méně slušně oblečení. Představoval jsem si, že budou mít roztrhané kusy oblečení, které na sobě mají nepřetržitě 20 let. Ale většinou měli pěkné, upravené oblečení. Muži košili a rifle a ženy šaty. Chodili takto oblečeni normálně i na venkově, když třeba jen pásli krávy.

Společně s Mulugetou jsme obešli pár domácností, takže jsme viděli, jak zde lidé žijí. V každém domově je obývák, kam chodí hosté a kde dostanou pohoštění. V Etiopii jsou obecně hodně komunitní lidé, takže občas se takto chodí navštěvovat a tráví společně čas u jídla a u kávy, které se nám dostalo vlastně úplně všude spolu s palačinkou a jejich boloňskou omáčkou.

 

Na cestě za Křesťanskými sbory do Etiopie (část první)

Ahoj, já jsem Filip a na přelomu srpna a září 2024 jsem se společně s Liborem Osouchem vydal na netradiční cestu do Etiopie. Naše sbory tam totiž podporují místní misionáře. Jak to tam ale ve skutečnosti vypadá? Kolik lidí je v místních sborech? A jak rozdílná je africká kultura? To jsme se vydali zjistit a společně s vámi se o to jdu podělit v této první části o cestě za křesťanskými sbory do Etiopie.

Před odletem do Etiopie jsem si udělal krátký seznam očekávání nebo otázek, které mám ohledně této cesty. Říkal jsem si totiž, že bude zajímavé zpětně porovnat, jaké jsem měl představy s tím, jaké to ve skutečnosti bylo. Jako první na mém seznamu se objevila otázka, jestli poznáme Mulugetu. Mulugeta je totiž takový hlavní mluvčí etiopských sborů a právě s ním jsme domlouvali věci ohledně příjezdu a našeho pobytu v Etiopii. S Liborem jsme ho nikdy neviděli a ani jsme si nějak nehledali jeho fotku. Přestože byl i v ČR a kázal v několika sborech. Když jsme ale vystoupili z letiště, říkali jsme si, že jsme asi udělali chybu.

Než vám ale prozradím, jak jsme se našli, měli bychom se poohlédnout zpátky a ujasnit si některé informace ohledně Etiopie. To je váš dnešní úkol. Najděte si na mapě, kde tato země leží, abyste měli představu, kde se vůbec pohybujeme. Když se bavím s lidmi, občas si někdo vzpomene, že jsem byl v Africe, protože to viděli u mě na sociálních sítích, ale skoro pokaždé řeknou jakoukoli jinou zemi než Etiopii. Takže ne, opravdu jsme nebyli v Keni, Ugandě, Zambii, Tanzánii ani Somálsku.

Co v sobě skrývá Etiopie

Přibližné datum této cesty jsme plánovali asi půl roku dopředu, takže jsem měl čas si vyhledat více informací než jen pouhou polohu státu. A co člověka mé generace asi první napadne, je pustit si nějaké video. Je to nenáročná aktivita, uděláte si popcorn a navíc máte autentické záběry z oné země. Našel jsem samozřejmě spoustu videí v angličtině, ale pak jsem natrefil na jeden dokument v češtině. Říkal jsem si, že je skvělé, že už nám lidi od nás takhle prokopali cestu. Co mě ale tak nepotěšilo, byla asi hodinová stopáž. Představte si, kolik pětisekundových videí bych mohl za tu dobu zhlédnout na sociálních sítích. Ale rozhodl jsem se ten čas obětovat.

Video bylo přesně to, co jsem očekával. Malebná krajina Afriky. Pouště, ale i deštné pralesy. Občas proložené historickými památkami. Euforie ze mě opadla, jakmile se natáčecí štáb blížil k tržišti někde uprostřed hlavního města. Jenom tak okrajově zmínili, že tam člověk může být okraden a že se tam občas ztrácí i lidi. Cože?! A aby toho nebylo málo, tak kameramanovi při natáčení ukradli mobil, čímž se jejich informace jen potvrdila. Rozhodl jsem se video vypnout, budu radši bláhově žít v nevědomosti z dalších věcí, které by mě tam mohly čekat.

Místo toho jsem se rozhodl najít si pár geografických údajů. Zjistil jsem, že Etiopie je asi 14krát větší než ČR. Má asi 130 mil. obyvatel. Porodnost je zhruba 3,8 na jednu ženu (zatímco u nás je 1,8). Přibližně 40 % lidí se hlásí k ortodoxnímu křesťanství, 30 % k islámu a přes 10 % populace by se přiřadilo k evangelikálním církvím. Takže si asi dokážete alespoň orientačně představit dynamiku té společnosti. To jsem si taky myslel, než jsem tam přijel.

Pro zajímavost, Etiopie dokonce trochu souvisí i s Biblí. Tradice říká, že když královna ze Sáby šla za králem Šalamounem, po návratu do své vlasti zplodila dítě, které bylo údajně Šalamounovo. To dítě pojmenovala Menelik a stal se králem zhruba té oblasti, které dnes říkáme Etiopie. Zároveň tak vzešla šalamounská dynastie, která na tomto území přetrvávala prý až do 20. století. A dokonce i v Novém zákoně se píše o etiopském eunuchovi, který cestoval z Jeruzaléma, když se s ním setkal apoštol Filip. Co se týče další historie, Etiopie se dá považovat za nejstarší stále existující stát. Jedná se také o jeden z prvních států, který přijal křesťanství.

I když by se nemuselo na první pohled zdát, že tak významný stát má co dočinění s Českem, tak před nějakou dobou se náš premiér setkal se svým etiopským protějškem. Česká republika má také v Etiopii vlastní ambasádu. A dokonce, když nás jednou na kontrole zastavil voják a řekli jsme mu, odkud jsme, tak nám odvětil: „I love Czech!“ Tedy, že nás v Etiopii mají rádi.

Jakmile jsem si pozjišťoval všechny tyto informace, mohl jsem se začít konečně chystat na cestu. Na balení věcí jsem měl ještě čas, ale musel jsem začít řešit vízum, které je nutné při vstupu do země. Nastal první problém. Měl jsem tam totiž zadat adresu, kde budeme bydlet. Psal jsem tedy Mulugetovi, aby mi poslal údaje. Jenže ten mi poslal různé názvy, ze kterých jsem luštil, co je vůbec ulice. A nastal druhý problém. Na letenkách jsme měli místo přistání Addis Ababa, což je etiopské hlavní město, ale na všech mapách včetně instrukcí od Mulugety bylo Addis Abeba. Dělá to jedno písmenko velký rozdíl? Je to jiné město, nebo se to prostě jen tak běžně zaměňuje? Hledal jsem na několik stránkách, ale vlastně jsem k žádnému závěru nepřišel. Tato záhada je pro mě doteď tajemstvím, ale rozhodl jsem se používat Ababa, jak je to napsané na letenkách.

Na letišti

A pak nastal třetí problém. Když už jsem vízum elektronicky dostal, zjistil jsem, že jsem si spletl v angličtině pojmy příjezd a odjezd. Takže jako místo odjezdu jsem napsal Addis Ababa, což ve skutečnosti měla být Vídeň. Celou dobu mě tedy sžíral pocit, jestli s tím na letišti nebudou mít nějaký problém.

Čas utekl rychle a my jsme se s Liborem ocitli na letišti ve Vídni. Čekal nás noční let, takže jsme se těšili, jak se nevyspíme v sedě a jak budeme po celé noci unavení a zničení. Ještě před vstupem do letadla nás překvapil počet bělochů, kteří cestovali do Afriky. Tak nějak jsem si myslel, že budeme snad jediní běloši na palubě, ale bylo tomu právě naopak. Dokonce jsme zaslechli i tak světový jazyk, kterým je čeština. A to rovnou v řadě před námi. Kdybychom ty lidi nepoznali podle jejich rodné řeči, tak alespoň podle toho, že si u letušky objednali na pití pivo a víno.

Počet bělochů každopádně rapidně klesl, jakmile jsme přistáli v Addis. Šli jsme směrem k pasové kontrole a ostatní evropští kolegové se po cestě někam vypařili. Pravděpodobně přestupovali na nějaký další let, aby se tak dostali do dalších koutů Afriky. Etiopská aerolinka totiž provozuje lety do mnoha destinací nejen po celém kontinentu, ale i po celém světě. Addis Ababa se tak stává pro mnohé jen přestupní stanicí.

Jenže na pasové kontrole kontrolovali i víza. Předložil jsem tedy pas s vízem a čekal, co bude dál. Paní za přepážkou se na mě chvíli dívala a pak s rozhořčením v hlase pronesla, že chce po mě nějaké číslo. Já jsem v té chvíli vůbec netušil, co by to mohlo být. Šlo o telefonní číslo, číslo pasu, číslo víza, číslo letu, nebo zjistila, že jsem to vyplnil špatně? Naštěstí za mnou přišel Libor a řekl mi, že chtějí jen vědět informace ohledně ubytování, protože Libor už přes přepážku prošel. Oddechl jsem si, že v pasu mám razítko a že špatně zadané letiště vůbec neřešili. To jsem teprve začal chápat, že některé detaily se v Etiopii prostě neřeší.

I am text block. Click edit button to change this text. Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Ut elit tellus, luctus nec ullamcorper mattis, pulvinar dapibus leo.