Kdo jsme

Křesťanské sbory - charakteristika

jsou duchovním hnutím, které je vychází z učení a praxe prvotních sborů Církve, jak jsou zaznamenány v Novém zákoně.

Za základ svého života přijímají dílo a učení Pána Ježíše Krista, jejich příslušníci věří v Něj a vyznávají Ho jako věčného Božího Syna a současně jako bezhříšného a dokonalého člověka.

Věří v Jeho zástupnou smrt za hříšné lidi, Jeho vzkříšení z mrtvých a oslavení Bohem, Jeho Otcem v nebesích.

Vyznávají, že skrze Pána Ježíše Krista mají odpuštění hříchů, záchranu a věčný život a jsou ospravedlněni před Bohem.

V tomto vyznání se shodují se všemi skutečnými křesťany v dějinách Církve, jejíž jsou součástí.

Příslušníci Křesťanských sborů věří, že Svatá písma – Bible – jsou vdechnutým (inspirovaným) Božím slovem, při jehož psaní byli autoři jednotlivých knih Bible vedeni samým Bohem – svatým Duchem.
Křesťanské sbory (dále jen KSb) jsou sbory křesťanů, kteří své křesťanství staví na osobním vztahu s Kristem, který se projevuje osobním čtením Bible a modlitbou.

Bohoslužby

Věřící v Křesťanských sborech se podle vzoru ve Skutcích 2,42-46 scházejí , aby spolu četli Bibli, sdíleli se o tom, co přečtené úseky znamenjí v praxi, dále, aby se spolu modlili, chválili Boha a lámali chleba (slavili Památku Páně).

Shromáždění jsou zároveň prostorem, kde věřící uplatňují dary Ducha (zejména vyučování, prorokování ve smyslu povzbuzení, napomenutí, potěšení dle 1K 14,3 aj.)

Snahou věřících je, aby shromáždění vedl Boží Duch (1K 12 a 14); může to být prostřednictvím některého z bratrů (v některých sborech), nebo tak, že se jednotliví bratři zapojují, aniž by byli předem domluveni, podle toho, jak vnímají, že je vede Boží Duch. Podle našeho vnímání se NZ nezmiňuje o roli kazatelů či farářů v dnešním pojetí.

Starší sboru

O sbor a jednotlivé věřící pečují starší sboru (Tt 1,15). Jsou pastýři (1P 5,1-5); jejich posláním je zajímat se a dbát o osobní duchovní i jiné potřeby jednotlivých věřících. Každý by měl dobře znát Bibli, avšak vyučovat ve sboru nemusí jen starší, ale učitelé, kazatelé, kteří k tomu mají obdarování (Ef 4,11; 1K 12).

Starší by měli osobně znát jednotlivé věřící ve sboru (J 10,14). To je jeden z důvodů, proč v KSb není formální členství. Každý věřící má osobní vztah s Kristem, je zapsán v knize života (Fp 4,3), tím je dána příslušnost ke Kristu i k církvi (prostřednictvím Ducha svatého, viz 1K 12,13). Příslušnost k místnímu sboru je dána tím, že sbor (starší) rozpoznají (uznají) jeho osobní vztah s Kristem. Takový věřící se pak zapojuje do života místního sboru.

Křest

Křest vnímáme jako „vnější projev vnitřní skutečnosti“. Podle Římanům 6 znamená křest zemřít (ponořit se) s Kristem a vstát (vynořit se) s ním k novému životu (viz též Ko 2).

Proto křtíme ponořením a pouze ty, kdo vyznávají, že v Krista uvěřili, tedy vesměs dospělé; pokud „děti“, pak natolik velké, že jsou schopny tomu porozumět a samy se vyjádřit.