Pomoc Ukrajině

Informace o možnosti zapojit se do humanitární pomoci zde

Už jsme si zvykli, že na Ukrajině je válka,

ale pořád jsou tam rozsáhlá území kolem frontové linie, kde lidé nemají kam jít nakoupit, na čem uvařit a často ani co sníst nebo se musí obejít bez pitné vody.

Petr Húšť je od začátku v kontaktu s několika tamějšími věřícími lidmi, kteří dříve strávili nějakou dobu v Česku nebo na Slovensku. Ti teď organizují pomoc, někdy i emigraci těm, kdo to potřebují a na západě Ukrajiny se starají o uprchlíky z válkou postižených oblastí. Petr. jezdí je navštěvovat, poslouchá jejich dech beroucí vyprávění o tom, jak jako věřící pomáhají.

Díky finanční pomoci křesťanských organizací, kterou zprostředkoval Jenda Vopalecký, může Petr vozit na Ukrajinu trvanlivé potraviny, například konzervy s hotovým jídlem, kanystry na pitnou vodu, kempinkové vařiče, elektrogenerátory a spoustu dalších položek. Včetně jiných zdrojů toho bylo tolik, že se to vešlo do několika kamionů a mělo to hodnotu pár milionů korun.

A kdo jiný by to dělal?

O válce na Ukrajině se psalo a mluvilo první tři měsíce po únoru 2022. Pak to všechny začalo vyčerpávat, unavovat. Boje byly přehlušeny jinými tématy. Ale ty domy, vesnice a města tam jsou stále. A v nich lidé.

Dnes možná můžou vyjít ven, ale není kam jít. Kam mezi těmi troskami? Obchody neexistují. Voda? Snad zůstalo několik nezasažených studní.

Proč ti lidé neutekli? Nemyslete si, utekli by. Utekli ti, kdo mohli, mladí, utekli staří, kterým pomohly jejich děti, ale když byl někdo sám, zůstal. Zůstali nemocní, zůstali staří a nemocní. A jsou tam dodnes.

Petr se ptá: „Federe, a co ti lidi potřebují nejvíc? Jak jim můžeme pomoct?“

„No, základní potraviny, ideální jsou konzervy s hotovým jídlem, ale to se rychle sní. Tak ještě nějaká mouka, rýže, olej do zásoby. A taky něco, na čem se to dá uvařit – tábornické vařiče.“

Feder: „Petře, ukážu ti někdejší luxusní kyjevskou čtvrt.“ – Za chvíli projíždějí částí města s pěknou vilovou zástavbou. „V těchto domech se našlo nejvíc mrtvých!“ – „Jak to?“ diví se Petr. Feder vysvětluje: „Ti, kdo mohli, hned utekli. Pak přišel zákaz vycházení – protože to bylo nebezpečné – a ti, kteří tady zůstali, zůstali v domech zavření tři týdny. Zima nebylo to nejhorší. Nemohli si obstarat jídlo a léky. Umírali hlady, nedostatkem léků, třeba inzulin...“

„Vidíš? Zase rakety! A tam další! − Otočíme to!“ Skupina tří plně naložených dodávek se na polní cestě mezi kukuřicí po padesáti kilometrech cesty otáčí a jede zpátky. Nebo se aspoň někam schovat. Kdyby bylo kam. Bůh nás ochránil, žádná z raket nás netrefila. A po třech dnech vyrážejí znovu.

„Federe, proč to děláš? Vždyť vám jde o život!“ – „A kdo jiný jim to doveze?“

Petr se vrátí do České republiky a začíná shánět. Zpočátku to byla hlavně organizační práce. Různé diakonie, nadace, církve, některé zahraniční zdroje byly ochotny pomoct finančně. Formy praktické pomoci se postupně vyvíjely. Zpočátku se naplnil kamion a dovezl se do Kyjeva. Tam se z nákladu nadělaly potravinové balíčky pro jednu domácnost zhruba na tři dny a v menších dodávkách se rozvezly dále.

Později bylo možné nakoupit ve velkoskladu celý náklad v Kyjevě, takže stačilo nakoupit, udělat balíčky a rozvézt je. Pak se objevila možnost zřídit vlastní sklad asi 100 km před frontovou linií. Odtud by se dodávkami mohlo polními cestami rozvážet jídlo a základní hygienické potřeby menšími dodávkami do míst, která jsou blízko fronty, kde žijí lidé, kteří nemají kam jít, nebo prostě nejsou schopni odejít.

Petr přeruší své vyprávění a říká: „Víš, Jendo, naučil jsem se nerozlišovat mezi velkými a malými činy. Zachránit starou babičku před smrtí hladem, dostat dvě maminky s dětmi do Česka nebo přivézt kamion do Krematorsku má pro mě vlastně stejnou hodnotu.“

Podle vyprávění Petra Húště napsal Jan Vopalecký