Svědectví

Jsem jen obyčejný člověk, který do roku 1994 neměl ani ponětí o živé víře, natož o nějakém Kristu. Žil jsem si život, jak jsem si jej představoval a po svém.

První zlom přišel v roce 1993, kdy zemřela má družka a byt, který jsme spolu sdíleli, jsem musel opustit bez náhrady. Bytové družstvo mi neuznalo členství, a tak jsem přišel o bydlení.

Nějaký peníz jsem měl, ale byl mi k ničemu, prohýřil jsem jej v hotelích a hospodách ze zoufalství.

Když jsem neměl prostředky, hledal jsem, kde hlavu složit. Teprve podle informace jednoho policisty, jsem zjistil, že existuje Armáda spásy a má azylový dům v Ostravě. Jel jsem tam a začal zde bydlet.

Práci jsem sice měl, ale jinak nic, vše bylo ztraceno. Více jsem začal popíjet. Také jsem začal přemýšlet o jiné cestě. Tak jsem začal chodit do shromáždění Armády spásy. V dubnu 1994 jsem uvěřil a přijal Ježíše, jako svého Pána a Spasitele.

Ale v mém životě se zhola nic nezměnilo, navštěvoval jsem sice různé akce Armády spásy, kde jsem slýchal o Bohu, Kristu a co mám dělat se svým životem. Žil jsem stále ve smutku, depresi a zoufalství a "vesele pil dál".

Další ranou pro mne bylo oznámení mé oční lékařky o zákazu další práce, její návrh na roční nemocenskou a pak invalidní důchod. To můj život ještě zhoršilo, přibyla nuda, pocity méněcennosti a zbytečnosti, a tak jsem víc a víc propadal alkoholu. Vystřídal jsem několik azylových domů, chodil i na protialkoholní léčení a ono pořád nic. Bylo hůř a hůř.

V roce 1999 jsem se rozhodl se vším praštit, zabít jsem se neodvážil, tak jsem svému psychiatrovi sdělil, "Dělejte si se mnou, co chcete, třeba mně zbavte svéprávnosti, mouchy snězte si mne apod.".

Obrat nastal po roce 2000, kdy jsem poznal Vláďu Pípala z opavského sboru.

Ten mi osvětlil, co znamená žít s Bohem a měli jsme spolu modlitbu přijetí a obnovy vztahu s Pánem Ježíšem. Tento modlitební boj trval cca 4 hodiny.

Měl jsem za to, že mi začne jiný život, ale ouha, nezačal. Bylo to nahoru dolů. Jinak řečeno kolotoč církev, azylák, léčebna, ulice, církev ...

Měl jsem motivaci, ale jaksi to nešlo.

Až přišel 25. léčebný pobyt v roce 2006 v Horních Holčovicích, kde Bůh začal jednat znovu, tentokrát jsem VÁŽNĚ začal uvažovat, o čem to vše je.

A Pán mne začal vyučovat, povzbuzovat a to i prostřednictvím modliteb bratří a sester ve sboru. Pán mne provázel různými situacemi a pilně a trpělivě mne vychovával. I takovou věcí, že kdykoli jsem dostal chuť na alkohol, Pán mi zjevil "video", jak vypadám opilý, špinavý a odpudivý.

Až na mé ANO se mohl můj život posouvat kupředu. Postupně, jak mne Pán učil a vychovával, mi dával různé úkoly a pověření. Například práce na staničních počítačích, rostla i důvěra personálu ke mně. Udělali mne předsedou pacientů. A to teprve byla škola, "Co chceš, aby druzí činili, sám konej". Získal jsem si respekt i ze strany pacientů a i personál byl spokojen s tím, jak si vedu i s chováním ostatních pod mým vedením. Ó jaká milost zjistit, že člověk může být k něčemu prospěšný. Když jsem v prosinci loňského roku končil léčbu, ani mne moc pustit nechtěli.

Ale to není to podstatné. Důležité bylo, že jsem ze srdce řekl Pánu "Tvá vůle se staň, veď mne ty sám".

A Pán začal jednat.

V lednu 2007 přišla další zkouška a to placení exekuce na dluh z roku 2000. Nejdříve jsem zuřivě pídil, kdo že to zase chce mé penízky, ale když jsem zjistil, o co jde, pokorně jsem vyznal Pánu, že jsem si v té době koupil elektroniku, ale pití bylo silnější než povinnost platit splátky. Světe div se, Bůh mi nejen odpustil, ale důsledek hříchu nesl se mnou a nese až do poslední splátky dluhu.

Jen z Jeho milosti dnes slušně bydlím, pracuji a mám co jíst a co na sebe a z milosti našeho Pána mám hojně přidáno a ještě o tom mohu vydávat svědectví. S velikou radostí, Haleluja.

Tajemství pro mne tkví v tom, že když někomu věřím, tak mu důvěřuji a tak poslouchám jeho rady. a Pánu stojí za to věřit. Denně mi to prokazuje Svou milostí a řešením různých životních situací.

S pozdravem Vladimír, Opava